Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. 6. 2008

 

 

 

Obrazy na harfě tkané

 

 

 

Připadá mi symbolické a velice patřičné, že po několika malířích, fotografech a uměleckých kovářích konečně v Galerii Diana, umístěné v areálu firmy Mouka, firmy, která už více než 150 let produkuje světoznámé popruhy a další textilní zboží, vystavuje umělkyně zaměřená na textilní tvorbu. Milada Kollárová,  rodačka z Ostravy, absolvovala r.1966 brněnskou Střední uměleckoprůmyslovou školu v oboru drobný umělecký průmysl. Naučila se tam tedy vytvářet především loutky, hračky, vkusné upomínkové předměty, ale také vazby knih. Přiznává, že z profesorů ji nejvíce ovlivnil slavný umělecký knihvazač Jindřich Svoboda. Především on v ní roznítil úctu a lásku k uměleckému řemeslu. Nezapomíná však ani na další své učitele – například akademického malíře a grafika Emanuela Ranného, náročného profesora figurální kresby. Po absolutoriu „šuřky“ pracovala pár let v Moravské ústředně jako návrhářka hraček. Ve snaze věnovat se rodině opustila vázané zaměstnání a oddala se samostatné tvůrčí činnosti. Až překvapivé je zjištění, že k textilní tvorbě, po které bytostně toužila, dospěla bez odborného vedení samostatně, studiem příslušné literatury a vlastních pokusů. O tom, že v ručním tkaní gobelínů a textilních miniatur podle vlastních návrhů dosáhla skutečného mistrovství, svědčí řada samostatných i společných výstav nejen v českých a moravských městech, ale i v cizině – např. v kubánské Havaně, v německém Mnichově, švýcarském Luzernu, rakouském Mistelbachu. V zahraničí - zejména na Kubě a v Německu – pobývala paní Milada dlouhodoběji se svým manželem lékařem, významným otorinolaryngologem a sběratelem a znalcem naivního umění prof. MUDr. Antonem Kollárem, DrSc. Nejraději – doufám, že se nemýlím – však žije a tvoří doma: dílem v Brně, dílem na chalupě v Železném. Kromě vlastní tvorby se paní Milada již léta vášnivě věnuje sbírání historických hraček. Její sbírka je převeliká a slavná - připomeňme alespoň její nedávnou úspěšnou prezentaci na brněnském Špilberku, kterou obdivovalo téměř čtyřicet tisíc návštěvníků všech generací.

 Potud nezbytné stručné curriculum vitae. A mohu začít být osobní. Přiznávám, že když jsem před lety poprvé vstupoval do jejího brněnského ateliéru (bohužel již neexistuje), bál jsem se nudného prostředí a trochu i pachu naftalínu. Hned na první pohled mě však zaujaly police plné špulek různobarevné příze (netáhl z nich naftalín) a hlavně na zdi natažená svislá osnova, do které paní Milada – pomocí obyčejné vidličky – vplétala útek za útkem. Vytrvale, centimetr za centimetrem, odspodu vzhůru, tkala – a dodnes tká – trpělivě svoje vize Hornin, Cest či Moří, třebaže její temperament bezesporu toužil a touží po seberealizaci podstatně rychlejší. Nemohl jsem si nevzpomenout na úryvek z tkalcovských próz spisovatele a básníka Tišnovska Josefa Uhra:

Dveře rychle skříply, vešel strýc Bernat, přinesl dvě tučné koule bavlny v bílé plachtě a udeřil jimi doprostřed světnice… Fabiáne, pravil, každý člověk má nějaký očistec na světě, aby byl v nebi svatým! Ale ty, když jsi se věnoval tkalcovství, budeš archandělem!“

 I když nechci srovnávat tkalcovské řemeslo s uměleckou textilní tvorbou, jsem přesvědčen, že stejnou aureolu jako tkalci si zasluhuje i paní Milada. Díky ní jsem pochopil, že prožitky z krajiny a přírody se dají nejen malovat, kreslit či rýt a leptat, ale také tkát. Milada Kollárová dokáže působivě utkat pěnu Atlantiku kdesi u Cojímaru, do které vplouvá za svou velkou rybou Hemingwayův Stařec, stejně jako modrofialová levandulová pole v Provence, chomáče seschlého býlí na rezivé Krétě či meandr jarně živého Besénku pod Železným. Připadá mi, že z jejích tapisérií a miniatur s významným lyrickým akcentem vyvěrá tichá hudba. Zpětně mi pak připadá, že svislá osnova jsou vlastně strunami harfy, vplétané barevné útky notami a textilní výtvarnice harfenicí. Je pochopitelné, že od časově náročné tvorby textilní utíká ráda při svých cestách krajinou domácí i cizí ke spontánnější tvorbě malířské. K pastelům, výjimečně i k akvarelům. I v této formě dokazuje, že má stejně ráda a stejně hluboce prožívá španělskou Andalusii či řecký ostrov Kos jako okolí Železného a zejména vlastní vysokokmenný sad. Dokáže i vniknout hluboko pod povrch vnímaných jevů a transformovat je do abstraktnější polohy. Přiznávám, že právě tuto část její tvorby mám obzvláště rád. A uvědomuji si, že právě předpříprava vnímané krajiny malířskými technikami umožňuje citlivě promýšlet výběr námětů k pracnějšímu textilnímu ztvárnění. Malířská a textilní tvorba se organicky prolíná a podmiňuje. Určitě si všimnete, že značná část prezentovaného textilního i malířského díla je věnována mořím, nejrozsáhlejšímu živlu naší planety. Milada Kollárová tento živel miluje a třebaže ho většinou ztvárňuje jako téměř vlídný, jakoby se – alespoň občas – ztotožňovala svým malířským vyznáním s básnickou vizí Saint-Johna Perse:

Tak Moře přišlo k nám v své dospělosti ve velikém hercynském vrásnění – celé moře se svou mořskou drzostí, v jediném kuse a v jediném vzdutí!“

 Výtvarný obdiv autorčin k mořím a jejich pobřežím, k rozervaným skalám a divoké vegetaci, by si jistě zasloužil samostatnou výstavu. Svůj poslední gobelín, utkaný doslova v předvečer této výstav, nazvala Milada Kollárová ZRCADLENÍ. Domnívám se, že převážná část její tvorby vyjadřuje zrcadlení a krystalizaci vnímaných jevů v jejím nitru a naopak. Je vyznáním oduševněné ženy, která dovede objevovat, obdivovat, rozdávat radost a pohodu, ale také – v neposlední řadě – vybízet k meditaci.

                                                                                          Jan Lacina